Úryvek z knihy Černý Petr
Aša (ve filmové verzi ovšem Pavla) vyhlédla po druhém zazvonění a tím okamžikem Sako přestal existovat. Vyhlédla z okna, zvolala překvapeně:
"Jé, ahoj, pojď dál," a zmizela.
Je doma, jásal Petr v duchu, je doma, je doma, je doma... A zazvonil znovu.
Aša se znovu objevila.
"Dole je zamčeno?"
"Já nevím. Pojď ven, já ti musím něco říct."
"Zkus, jestli je zamčeno."
Petr zkusil, jestli je zamčeno.
"Není," hlásil nahoru. "Já ti musím říct něco veledůležitýho."
"Tak pojď dál."
Asi je sama doma, usoudil Petr. Schody zdolal tak rychle a ostražitě, jako by za Ašou lezl po žebříku. Potom spatřil bosé nohy, nahá kolena, puntíčkované šortky, puntíčkovanou podprsenku, Ašin úsměv. Aša ho čekala na chodbě.
"Ahoj," vydechl.
"Ahoj, pojď dál. Já jdu první," otočila se ke dveřím bytu.
Petr jí dýchal do zad.
"Ty jsi sama doma?"
"Táta je na sekretariátě. To víš, volby." Aša se zastavila v kuchyni. "Tady je vedro, viď? Jelikož jsme na jih, tak se tomu nemůžeš divit. Celej den sluníčko, to je senzační, ne? Já se tady teď opaluju," ukázala na podlahu. "Diogénes žil v sudě a já na podlaze."
Na podlaze, vedle odšoupnutého stolu, svítila v záři slunečních paprsků béžová, nadvakrát přeložená pokrývka. Rozevřený sešit na ní téměř oslepoval bělostí stránek. Na pokrývce ještě ležel polštářek a vedle na podlaze stál kalamář, z něhož čouhalo plnicí pero.
"Jako na plovce, viď?" smála se Aša.
Petr se nesmál. Nebylo to jako na plovce. Bylo tu slunce i deka, jenomže byli v kuchyni a v kuchyni byl Petr zvyklý vídat matku v pracích šatech a v zástěře. Kombinace polonahé Aši s kuchyní ho vyváděla z míry.
Aša si Petrovu nejistotu vyložila po svém.
"Jiná žába by tě pravděpodobně sama k sobě nepozvala, ale já taková nejsem. Já totiž nejsem pokrytecká husička. Pro mě předsudky neexistují. Mimochodem, co mi chceš říct veledůležitého?"
Petrovi proběhl hlavou jeden krásný film. Dle hrdiny vrazil ruce do kapes, dle hrdiny přešel místností, dle hrdiny přikázal Aše:
"Sedni si."
"Petře, nepřeskočilo ti?"
"Říkám, sedni si." Petr zvýšil hlas.
Aša si sedla.
"Sedím a prahnu zvědavostí."
"Sedni si pořádně." Aša seděla komicky, a to se Petrovi nelíbilo. Stanul před ní s rukama v bok. "Sedni si pořádně," opakoval.
Aša si sedla pořádně, ale Petr promluvil až po slavnostní odmlce.
"Praštil jsem s krámem."
"Ne!" Aša se zase postavila. "Vážně, Petře?"
Přesně tak jsem si ji představoval, cítil Petr. To je vono...
"Petře, nenapínej. Vážně? vážně?"
"Přísahám." Petr zdvihl příslušné prsty.
Aša se na ty dva prsty zadívala.
"Petře, víš, že mi imponuješ? Tohle by každej nedokázal, věř."
Petr věřil. Ruce vrazil zpátky do kapes a jen taktak a byl by si i odplivl.
"Já eště dokážu jiný věci," prohlásil a cítil v sobě tryskat proudy energie. "Já dokážu eště jiný věci," opakoval. "Jen až přijdu na to, jaký!"