Nádvoří galerie
Igor opouští v tu dobu toalety, umístěné v rohu nádvoří. Míří ke svému stanovišti, k plastice lva s hadem, ale nedojde, zastaví ho rozhorlená hajzlbába:
"Kampak, mladý muži, kampak honem?! Dvě koruny dostanu!"
Přistižený Igor se naoko šacuje, načež zahučí:
"Nemám drobný, budete mít nazpátek na tisícovku?"
"Já vám dám tisícovku!" spustí hajzlbába. "Mísu používat, papír, teplou vodu, mejdlo, ručník a neplatit?! Jak si to představujete? Stůjte!"
Igor totiž ostře vyrazí k průjezdu, k východu z nádvoří. Netuší ovšem, že tu zrovna nesou dva zřízenci galerie třímetrové monstrum, abstraktní to kresbu na papíru, napnutém na ocelový rám. Když se prchající zpoza rohu do průjezdu vřítí, naprosto nemůže jinak, než tou nenadálou papírovou stěnou proskočit.
Oba nosiči jen tak tak že udrží rovnováhu, neočekávaný střet s oběma zacloumá, pochopitelně též leknutí, proskočení doprovodí nepominutelné zaburácení a trhot papíru, v zápětí však ztuhnou ve dva solné sloupy; to když zjistí, co se stalo.
Rovněž Igor se zachová podobně: stojí a zírá. Dokonce, obrovskou dírou jakoby inspirován, zírá s otevřenou pusou.
Ale již je tady hajzlbába:
"Stůj!"
Igor se dá spěšně do opaku.
(…)
Restaurátorská dílna galerie
Obrovská, Igorem zdecimovaná kresba na papíru stojí na dvou stojanech. Kolem díry rozumují restaurátoři, ředitel galerie zuřivě přechází sem a tam a vykřikuje:
"Toho zločince policajti musejí dostat a půjčit mi ho! Já ho roztrhnu přesně takhle!"
Restaurátoři si ho nevšímají, ohledávají díru jakožto objekt zacelení. Jeden stojí před ní, druhý za ní.
"Že by se to neznatelně zrestaurovalo je nesmysl, co?" obrátí se na ně ředitel.
"V každým případě to bude znát," pronese s jistotou starší restaurátor.
"Krucifix!" uleví si ředitel. "Jak já mám van Breukelenovi teď přijít na oči?!"
Oba restaurátoři účastně pokývají hlavami.
"Prezentuje nám takový dar," udělá ředitel uznalé gesto k celé obrovské kresbě, "a my si ho necháme proskočit! Má to ve světě obdobu?!"
"Asi ne," řekne starší restaurátor.
"Ovšemže ne!" zalomí ředitel rukama. "Van Breukelen teďka o nás bude světem šířit, že jsme nedbalci a nevděčníci!"
"To jistě," ozve se mladší restaurátor.
"My máme jedinou naději," vysvětlí mu ředitel. "Že už se sem dneska nedostane. A zítra ráno odlétá."
Kancelář ředitele galerie
S anglickým pozdravem vstupuje do kanceláře dvoumetrový, metrákový Holanďan, sledovaný Bártou.
"Dobrý den, pane van Breukelene," vítá anglicky a značně rozpačitě hosta sekretářka, jíž Bárta vysvětluje:
"Pan van Breukelen je zvědav na tu naši instalaci svojí velký kresby. My jsme se náhodou potkali, tak jsem se mu pochlubil, že ji dneska..."
"Proboha, pane doktore," zaúpí sekretářka, "vy ste to teda pěkně posral!"
(…)
Restaurátorská dílna galerie
Mlčením stísněných přítomných blíží se vykulený Holanďan ke svému dílu... Obrovitá díra vprostřed zeje na něho tak neskutečně, že nejprve vztáhne ruku do jejího prázdna. Když posléze v její jsoucnost uvěří, zvolá v mateřštině:
"Proč? Jak? Kdo?!"
Přítomní, poněvadž nerozuměli, hledí na něho především tázavě.
"Mister van Breukelen, I am very sorry -"
Dvoumetrový Holanďan energickým gestem ruky hned v zárodku ukončí ředitelovo omlouvání, a řekne anglicky a tiše:
"Prosím židli."
"Židli," přeloží ředitel mladšímu restaurátorovi.
"Já rozuměl," řekne oslovený, ale ani se nehne.
Ředitel se mračně pootočí na Bártu:
"To si spolu ještě vyřídíme," dodá výhružně.
Starší restaurátor má faktický dotaz:
"Nač ji chce?"
"Asi na sezení, ne?!" utrhne se na něj ředitel.
"My si na židle i stoupáme, dáváme materiál, a tak," ohradí se restaurátor.
Ředitel se tedy zeptá anglicky:
"Pane van Breukelene, chcete na té židli sedět?"
Holanďan se na něho nechápavě zadívá, pak pátravě i na všechny ostatní, načež jednu z místních židlí si přinese sám. Postaví ji daleko od zmoženého díla, kvůli odstupu, sedne si, gestem obou rukou vykáže vše ze zorného úhlu, zapálí si cigaretu, vyfoukne kouř a začne dumat.
Ředitel za jeho zády zvedá oči v sloup a potom šeptá k Bártovi:
"Co vás napadlo ho vodit sem, chlape? Máte padáka!"
"Pšššš!" udělá Holanďan.
Vyvolá tak absolutní ticho. Leč netrvá dlouho, na van Breukelenově obličeji se projeví zjasňující mihnutí nápadu, jeho přijmutí, rozvedení, radost. Vstane a hlasitě zvolá:
"Yes!!!"
(…)
Restaurátorská dílna
Zde zavládla úplně nová nálada; všichni se usmívají, neboť Holanďan se také usmívá:
"Toho vašeho skokana," ukáže na zející díru, "toho velebím!"
"Yes?" Ředitel se netváří moc duchaplně. "O no!"
"Yes," ujistí ho van Breukelen. "Toho mi seslal bůh!"
"Toho zločince," ukáže ředitel na díru překládaje restaurátorům, "mu seslal bůh!"
(…)
Restaurátorská dílna galerie
Zde panuje atmosféra výtečná, holandský malíř vysvětluje radostně řediteli anglicky, což Bárta hned pohotově překládá:
"Takhle je ta má věc mnohem lepší. S tou strašlivou ranou nabyla i nové dimenze, má víc výrazu, je dynamičtější, naléhavější...!"
"To je prča," rozesměje se starší restaurátor.
"Proč?" namítne mladší. "V současným kumštu je možný všecko na světě."
"Právě proto je to prča," zdůrazní starší.
"A co nejni prča?" chce vědět mladší.
"Všecko je prča," připustí starší.
"Což právě současnej kumšt zrcadlí," triumfuje mladší.