Pohádky o pastelkách malíře Halíře
Jak se žlutá pastelka červenala
Pastelky v kapse akademického malíře Václava Halíře se honem učily slavnostnímu říkání:
Naše milá kolegyně, nepočínáš ty si líně. Místo dlouhých slov a vět řeknem číslo dvacet pět.
Abyste rozuměli; venku malovala žlutá pastelka své dvacáté páté slunce, čili jubilejní. Pastelky ji chtěli tím říkáním příjemně překvapit, ale překvapila je ona. A nepříjemně.
"Ó", zvolala, neboť takové zvolání jí připadalo vznešené, "ó", opět jsem namalovala překrásné slunce, ba ještě překrásnější. žádná jiná pastelka slunce malovat neumí, není pochyby, jsem pastelková jednička."
Najednou nebylo do slavnostního říkání ani jedné pastelce;
nastalo trapné ticho. Ostatně nedlouhé, žlutá pastelka pokračovala ještě pyšněji.
"Pro malíře Halíře jsem prostě nepostradatelná. Ó, jak jsem kdysi záviděla modré a zelené pastelce, ó, jak nyní musí závidět ony mně!"
"Proč bychom ti záviděly?" podivily se zmíněné pastelky. "Ty zřejmě neznáš rčení: Přej a bude ti přáno."
Žlutá je ale vůbec neposlouchala. Naslouchala jen své pýše a ta jí našeptávala: "Jsi nejdůležitější pastelkou na světě. Bez slunce by nebylo života a slunce by nebylo bez tebe. Jsi všemohoucí." Není potom divu, že žlutá pastelka zvolala:
"Zítřkem počínaje se bude malovat všechno žlutě!"
"I kominík?" dotázala se ironicky černá. Pastelky se totiž z prvotního rozčarování rychle vzpamatovávaly. Červená se zeptala s patrným pobavením v hlase:
"Červená Karkulka se taky bude malovat žlutě?"
"Když říkám, že všechno, tak všechno," zdůraznila žlutá pastelka.
"Takže i tma," ozvala se opět ironicky černá.
"Když říkám, že všechno, tak všechno," opakovala ještě důrazněji žlutá pastelka a jako by dala pokyn k všeobecnému smíchu, všechny pastelky se rozesmály. Ten smích ji měl přivést k rozumu,
k úvaze o tom, že nikdo na celé zeměkouli není všemohoucí, ale kdepak, smích žlutou pastelku jen popudil.
"Nikdy jsem nepoznala hloupější kolektiv!" křičela.
Následoval takový randál, že si ho všiml i zamyšlený malíř Václav Halíř. Chvíli poslouchal, malíři jak známo barvám rozumějí, pak sáhl do kapsy, vyndal všechny pastelky, s každou namaloval sluníčko a pravil ke žluté, jejíž pýcha se rychle vytrácela.
"Vidíš? Každá pastelka namalovala velice hezké sluníčko." Pak se obrátil k ostatním: "Která z vás namaluje tmu?"
"Já," hlásila se černá jako jediná.
"Žádná jiná?" pohlédl malíř na žlutou, ale spatřil oranžovou. Nedivte se, tak se totiž červenají žluté pastelky.