U lesního potůčku

Potůček nejenom že bublá, ale především chladí čtyři lahve dvanáctky, ponořené do jeho chladivé vody až po hrdlo. Rodina si našla skutečně překrásné místo. Heduš právě svléká oba kluky donaha a ti s nadšením běží do písčité mělčiny, kde po sobě začnou cákat. Rovněž Ludva se svléká do trenýrek a kráčí opatrně ke klukům s neustálým pokřikováním:

- Kluci, necákejte,,, klucí, necákejte… -

Děda si vyhrne nohavice tepláků a sedne si na břeh potůčku tak, aby měl nohy ve vodě.

- Sakra, je to studený. -

Střídavě nohy vytahuje a ponořuje.

- Ale zvykne si člověk. -

- Klucí! -

Zahřmí Ludva, neboť kluci po něm začali stříkat spojenými silami a za velikého řevu. Heduš, která zůstala na břehu v teplácích, končí jakousi baletní rozcvičku, což se jí daří zcela obstojně, zatímco babi, pohodlně rozvalená v trávě, to všechno spokojeně sleduje jako kvočna.

Celý obraz bude improvizován na místě, takže nemá smysl jej popisovat. V každém případě však by to měl být obrázek rodinné idylky pražáků, kteří se jednou za uherský rok dostanou do přírody. A také je to jediný obraz filmu, kde všichni tito lidé budou upřímně šťastní…

- To je úplnej ráj, -

pochvaluje si babi a děda jí ve vzácné shodě přikyvuje.

- Žejo? Žejo?… Ráj, viď? -

A oba zmlknou, dívajíce se na synovu rodinu, která v kompletní sestavě chytá v potoce rybičky.

- Nakonec, -

opět promluví děda,

- co člověk potřebuje? Trochu toho klidu a pokoje a je spokojenej. -

- To víš, že jo, -

přizvukuje mu babi,

- vždyť toho klidu mají dneska lidi ze všeho nejmíň. -

- A potřebujou ho ze všeho nejvíc, -

zdůrazní děda. Načež chvíli přemýšlí, než dodá:

- Já bych je sem zahnal povinně, ty lidi. Do lesa a všichni, a viděla bys. -

- Viděla, viděla, -

přikyvuje přesvědčivě babi,

- vždyť jak dlouho jsme tady? Sotva hodinku a já si připadám jako vyměněná. A ty mně taky připadáš jako vyměněnej. -

- Hele, příroda, to je chrám. To je marný, -

prohlásí děda a položí se naznak spokojeně do trávy, v čemž ho babi záhy následuje. Oba se chvíli dívají do větví mohutného smrku, tyčícího se nad nimi. Na babi však velice záhy přijde spaní, což děda nepostřehne.

- To máš, -

oslovuje ji,

na kmeni se objeví veverka, rejdící vzhůru.

- … no, todle je jako… kostelník ňákej, leze zvonit… a šišky jsou zvony… no, voni jsou spíš ptáci jako zvony… -

Leč i dědovi se začnou zavírat oči, takže metaforická kaskáda skončí jeho prvním chrupnutím. Nato se probere babi, která si přeležela ruku, všimne si spícího dědy, pokývne hlavou a celá rozespalá řekne:

- Kdepak příroda je příroda. -

Zavřít okno