Všechno je jinak

S Jaroslavem Papouškem, výtvarníkem a filmařem, jsme se seznámili díky dětem: jejich Petra a náš Pavel se narodili v rozmezí tří dnů. V našem rodinném albu se vyjímá perfektní snímek dvou batolat a pod ním dva nápisy. Malým písmem "Petra a Pavel u Papoušků v kuchyni" a velkým "Foto: Miloš Forman". Osmnáct let nato sedíme u Papoušků v kuchyni už bez Formana a já se dovídám, jak to všechno začalo.

Film byl pro mne zosobněn postavou Jaroslava Bočka, redaktora týdeníku Kultura, který vycházel někdy před třiceti lety. Kreslil jsem do Kultury karikatury k různým Jardovým rozhovorům s herci. Mluvili jsme spolu o filmu a nakonec jsme se dali dohromady, ale byli jsme nerovný pár: Jarda film vystudoval, takže rozuměl všemu, kdežto já, vystudovaný sochař, ničemu. Nicméně jsme sepsali scénář komedie jménem Motýlek má dvojníka. Bylo to zamýšleno pro Miloše Kopeckého, ale nějak to usnulo a nic z toho nebylo. Nikdy jsem neměl v úmyslu psát, ale jednou jsem jen tak z legrace něco sepsal, přečetl jsem to svojí ženě Jindře a Jindra se smála. Bylo to pro mě zjevení, že jsem schopen napsat věc, která vyvolává smích. To mě vyhecovalo, takže jsem to začal rozšiřovat. A rozšiřoval jsem to tak dlouho, až z toho byl Černý Petr.

Černý Petr je váš příběh?
Ne tak docela. Na rozdíl od něho jsem vždycky věděl, čím chci být, a totiž malířem. Odmalička. Černý Petr je autobiografický v tom, že mě práce v obchodě nebavila zrovna jako jeho. Skoro rok jsem byl totiž učedníkem u firmy Kulík v Písku na náměstí, v místech, kde dnes stojí nepovedený dům potravin Luna. Pak jsem dostal vodu na plíce a tím má obchodní kariéra skončila. U Kulíků jsem ale stačil poznat, co to je, když člověk musí dělat zaměstnání, které ho nebaví.
Napsal jsem tedy Petra a dal ho přečíst Karlu Bartoškovi, který právě jako expert přes historii spolupracoval s Formanem na scénáři z okupace. Byl to zajímavý námět o rozpadlém německém cirkusu; šlo o osobní zážitek Miloše Formana, jak vedl velblouda z toho cirkusu do pražské zoo. Bartošek dal přečíst Černého Petra Formanovi, ten mě zavolal, a bylo od něho moc pěkný, že mi rovnou řekl, že se mu to líbí, a že ho pěkně štve, že to nenapsal sám.

To jste se ještě neznali?
Jednou jsem ho zastihl, když jsem kreslil Janu Brejchovou, jeho tehdejší choť; Jarda Boček s ní dělal rozhovor a Miloš tam seděl coby manžel. Tenkrát jsem k němu láskou zrovna nezahořel. Ale když mi teď nabídl, jestli s ním nechci napsat podle Černého Petra scénář, souhlasil jsem. Připomínám ovšem, že jsem byl sochař, firmu jsem měl rozjetou, různé zakázky, a ten scénář jsem vzal jen jako koníčka. Začalo mě to ale bavit čím dál víc, protože jsme si s Milošem rozuměli, smáli jsme se stejným věcem, a to je velice příjemný, potkat člověka, který se směje stejným věcem jako vy. Tak jsme klohnili Petra a Miloš často říkal: "Počkej, až se vrátí Ivánek z vojny, ten se ti bude líbit." A Ivan Passer se pak na natáčení Petra z vojny vrátil, dělal pomocného režiséra a opravdu se mi líbil.
Měl jsem rozdělanou fontánu do Ostravy, ale kluci mě posílali kamsi, jaká prej sochařina. Na to fontánu jsem potřeboval velký prostor, tak jsem ji dělal v dílnách Národního divadla na Floře, měl jsem určený termín odevzdání - ale dopadlo to typicky pro mě: na fontánu jsem se vykašlal, na Floře jsem to sbalil, zaplatil strašlivý penále a za mnohem míň peněz se pustil do psaní dalšího scénáře, s perspektivou zcela mlhavou. Své jisté jsem opustil a dal se na komediantství. Jenomže: když to chce člověk v sochařině někam dotáhnout, musí mít podnikatelský talent, což mně nevyhovovalo, i když jsem tehdy potíže se sháněním zakázek neměl. Ale u filmu se mi líbilo, že na tyhle věci tam mají lidi, ba odborníky. A tak jsme v pohodě napsali scénář Lásek jedné plavovlásky.

Jak se píše scénář ve třech? Kdo určoval nit příběhu?
Nikdo. To šlo samo. Měli jsme zásadu, že se v debatě říkají i naprostý zdánlivý nesmysly, že neexistuje autocenzura typu "to je hloupost, to neřeknu". Všechno se muselo říct. A leccos z toho všeho se ukázalo jako plodný.

A kdo řekl, o čem to bude?
Miloš přišel s vlastním zážitkem: jedna dívka mu vyprávěla, že přijela odněkud za nějakým klukem do Prahy, ten o ni nejevil zájem a jeho rodiče ji vyhodili. Tahle situace se nám líbila a přemýšleli jsme, co s ní dál. Že by třeba přijela z města, kde jsou tisíce děvčat, s nadějí, že získá v Praze muže. A tak jsme objeli pár "ženských" měst v Čechách, a myslím, že ve Varnsdorfu jsme mezi různými příběhy od děvčat i vychovatelek slyšeli, že si tam pro oživení společenského života objednali vojáky. A už to jelo.

Lásky zaznamenaly velký úspěch…
S těmi úspěchy to zas tak úžasný nebylo. To se zdá až teď. Tehdy totiž vznikalo dobrých filmů víc.

A jsme u třetího filmu Hoří, má panenko.
Tam jsem byl nejen spoluscénáristou, ale i pomocným režisérem.

Viděl jste tedy Formana při práci. Jak režíruje? Má nějaký režisérský fígl? A proč jste pracovali převážně s neherci?
Pokud jde o fígl, tak neherci musí mít při hraní pocit, že o nic mimořádného nejde.

Jak se takový pocit navozuje?
Nemluví se o umění, nikdo se netváří důležitě, nepoužívá se cizích termínů, mluví se lidským hlasem, nepospíchá se…

Jak jste dosahovali toho, že neherci, odříkávající roli, vypadali na plátně naprosto přirozeně?
Vždycky jsme je usilovně a velmi dlouho hledali. Hledali jsme všichni a kdekoliv. Například jednou jsme s Ivanem Passerem stáli v tramvaji a pod námi seděla velice přesná paní; podívali jsme se na sebe a bylo jasný, že se nám oběma zamlouvá. Aby se nevystrašila, oslovili jsme ji nejdřív společensky, načež povídáme: "Paní, nechtěla byste si zahrát ve filmu?" Chvíli odmítala, ale brzy si dala říct, a byla z ní perfektní Pucholtova maminka v Láskách jedné plavovlásky. Od té doby si paní Milada Ježková zahrála v mnoha českých filmech.

V čem vlastně spočíval princip neherců?
Napíše se role, vyjde do ulic a hledá se přesný člověk do kabátu zmíněné role; měl by dokázat v rámci postavy mluvit sám sebe. Když se to povede, vnese do role spoustu nových a překvapivých prvků.

Kdo byl ve vaší trojce vůdčí duch?
Nikdo takový tam nebyl. Byli jsme triumvirátem naprosto rovnoprávných partnerů. Ve všem. Když píší tři lidi jeden scénář a dohodnou se na rovnosti, musí si být rovni ve všech důsledcích, včetně peněz. To jsme dodržovali skutečně perfektně.

Kdo dával impuls k vašim schůzkám?
Nikdo. Scházeli jsme se denně. Všude jsme chodili i jezdili všichni tři. Byli jsme prostě pořád spolu. Naše ženy už toho pomalu začínaly mít dost.

To jste ovšem museli být opravdu věrní kamarádi.
No jistě! Věřím, že pravé kamarádství může vzniknout jedině na základě společné práce, společného pracovního cíle. Byli jsme spolu denně, ale nemyslete, že jsme pořád jen seděli u stolu a tvořili díla.

Při nedávném klubovém promítání Passerova Intimního osvětlení (je stále vynikající!) jsem zjistila, že i tam jste spoluautorem scénáře. Tím vaše formanovská éra skončila?
Ještě první film, který Forman natáčel v Americe (Taking Off, česky Odcházím) jsme začali psát všichni tři.

A pak Forman s Passerem odjeli do Ameriky.
Jeli jsme všichni tři a já se vrátil.

Věděl jste od začátku, že se vrátíte?
Tím jsem si byl naprosto jist. Naprosto! Na základě filmu Hoří, má panenko, jsme měli udělat další film pro Carla Pontiho, italského filmového magnáta. O lovcích, kteří k nám jezdí ze Západu střílet medvědy. Ponti nám přidělil svého významného scénáristu - a to už jsem cítil, že to začíná být světový a tudíž nic pro mě. Bydleli jsme v nóbl hotelu, před ním bublalo moře, kočky v bazénu - to už prostě nešlo. Věděli jsme to všichni tři a Miloš tento projekt velmi rozumně vzdal.

Jenže Forman a Passer tam zůstali a vy jste se vrátil. Proč?
Protože se mi příšerně stýskalo. Jednak po Jindře, ale nejen po ní. Nezapomeňte, že je ve mně ten krajinář.

Jim dvěma se nestýskalo?
Ne. I když jsme všichni tři přibližně stejně staří, já vyrůstal jako hodný chlapec ve spořádané rodině, kdežto Miloš je v podstatě sirotek. Jeho rodiče byli kantoři, a když byl Miloš kluk, museli oba do koncentráku. Ivan měl oba rodiče, byli ale rozvedení, a po válce, kdy já chodil po polích, koukal na oblaka a jihočeský linie, Ivan i Miloš trávili nejdůležitější léta, která formují člověka, v internátě v Poděbradech.

Co vás tehdy v Americe nejvíc zaujalo?
První dojem byl, že všechno znám. Rozhlížel jsem se a viděl mrakodrapy, které vypadaly přesně jako na plátně pražského biografu. To bylo první překvapení. Druhé spočívalo v tom, že ačkoliv jsem anglicky neuměl, dostal jsem se do situací, kdy jsem rozuměl každé slovo. Třeba v hospodě jsme šli hrát s klukama kulečník, u stolu seděla společnost: dva chlapi a dáma. Bavili se a mně bylo jasný, že mluví "naše" dialogy. Úplně jsem slyšel, jak ta paní říká svému partnerovi: "Dej mi pokoj, blázne stará!" Rád poslouchám cizí řeč jako určitou melodii; je to, jako když posloucháte muziku a rozumíte jí.

A co kultura?
Velký zážitek pro mě samozřejmě bylo Guggenheimovo muzeum. Nebo jednou v Central Parku v obrovský mušli pro symfonický orchestr seděl asi dvacetiletý kluk, před sebou bicí nádobí, a bubnoval. Krásně to rezonovalo a do toho parku to sedlo.
A byl jsem na utkání dvou nejslavnějších světových fotbalových klubů tehdejší doby: F. C. Santos hrál s Benficou Lisabon. Byli tam mimo jiné Pelé a Eusebio, prostě absolutní hvězdy, světový superjedničky. Pelé jako hvězda číslo jedna musel projít na hřiště tisícihlavým špalírem, a teď si představte, že vám tisíc rukou plácne s láskou a srdečně na záda. Viděl jsem ho zblízka! Měl oči laně, prchající před zlým myslivcem. Snažil se utíkat, ale neměl šanci: dav se po něm láskyplně sápal. Já vám řeknu, být miláčkem davu není vůbec žádná legrace.

Poznal jste tam zajímavé lidi?
Můj nejzajímavější Američan byl Jiří Voskovec. Čekal jsem setkání s legendou, ale přišel jsem do bytu a přivítal mě úplně normální člověk perfektní pražštinou, a čím déle jsme mluvili, tím větší jsem měl dojem, že už se známe sto let a proti mně že sedí stejný kluk, jako jsem já. To byl fantastický pocit. Jiří Voskovec mi vyprávěl o malíři Šímovi, jak k němu jednou přišel, rozhlédl se po svých obrazech, co tam visely, a řekl: "Hele, tohle všechno už zastaralo, já ti z toho udělám něco pořádnýho." A začal mu to tam předělávat na podlaze v novém názoru. Setkání s Voskovcem mi potvrdilo, že když někdo něco doopravdy umí, je úplně obyčejný.

Viděl Forman vaše filmy, které vznikly po jeho odchodu?
Neviděl, a já si na nich ani moc nezakládám. Beru jen Nejkrásnější věk a první dva Homolky (Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka). Dál je to… Prostě myslel jsem si, že musím dělat dobrý filmy, jenže už to nešlo.

Tak proč jste je dělal?
Jsem člověk, který nemá rád napětí a nervy. Na rozdíl třeba od Věry Chytilové, kterou velice obdivuju a která by jistě i na pustém ostrově dokázala natočit bezvadný film. Dokázala by ho vydupat proti všem. Já si nezbytně musím připadat svobodný.

Možná jste byl málo tvrdošíjný?
Spíš jsem byl natvrdlý. Moje žena Jindra mi říkala: "Tohle nemá smysl, to není pro tebe. Maluj!" Měla pravdu jako velice často. Najednou jsem byl mimo. Sochařinu jsem pověsil na hřebík, ateliér už dávno prodal. A filmařina byla v téhle situaci dále nepoužitelná. Kde nic, tu nic. Což je pro člověka mého ražení smrtelné. Bylo mi čtyřicet a padl jsem infarktem. Nelituju ale. Aspoň jsem se dostal až na dno pocitu, kde je smrt, peklo; tohle všechno bych jinak nepoznal. A tak si myslím, že bych teď mohl začít tohle poznání zhodnocovat.

Koukám, že obrázky, které malujete, jsou bez stínu. Proč?
Maluju je jako lampy nebo jako topení. Když se takový obrázek pověsí na zeď, měl by svítit a hřát. To je jeho smysl. Proto tam nemají stíny co dělat. To ovšem platí jen pro moje obrazy, nikoliv pro literaturu nebo pro film.

Takže se k filmu vracíte?
Napsal jsem scénář naprosto volně, bez jakékoliv autocenzury, i když přirozeně zůstávám realistou. Jmenuje se Všechno je jinak. Když jsem ho psal, srdečně jsem se bavil; po dlouhých letech mi bylo při psaní dobře.
A protože už zřejmě nikdy nebudu sochat, a protože jsem prožil deset šťastných let jako sochař, a protože jsem zjistil, že lidi toho o sochařině moc nevědí, mám puzení zpracovat těch deset let v knihu, jejímž smyslem by bylo odhalit lidem svět sochařiny: co jsou sochy, kdo jsou sochaři, co je to vůbec za práci. A aby to byla legrace, přičemž zcela bez romantiky. Bude se to odehrávat důsledně na politickém pozadí padesátých let.

Čemu jste se v biografu naposledy od srdce zasmál?
To si zrovna nevzpomínám, ale velký zážitek jsem měl loni v listopadu na přehlídce sovětských filmů, což považuju za důkaz toho, že jakmile mají umělci podmínky, dají se dělat ohromný věci. Kdekoliv a o čemkoliv.

Chodíte do divadla? Kam a na co?
Chodil bych víc, kdyby se tam nemuselo ve společenském oděvu. Nejpilněji navštěvuju Nedivadlo Ivana Vyskočila, kam v kravatě nemusím, a přesto mám vždycky velice slavnostní pocit, jako kdybych měl těch kravat deset. Vyskočilovo Nedivadlo uvádí asi jen pět představení, ale já ně chodím pořád dokola, protože jsou vždycky jiná a vždycky výborná.

Od vaší spolupráce s Milošem Formanem a Ivanem Passerem uplynulo dvacet let. Oni dva došli světové slávy, a vy si v Čimelicích malujete své obrázky. Nemrzí vás to?
Mám jediné kritérium: jsem šťastný? Jsem. Díky malování nejsem na filmu závislý, což je veliký blaho. Dělám, co mě zajímá a baví.

A co sláva?
Ta mě naprosto nezajímá. Není to nic pro mě: považte jen těch lidí, co by mě otravovalo. Rozhodně si nepřipadám jako ten původní bubeník od Beatles, který s nimi bubnoval, když začínali. Jeho tatínek dělal v bance a huboval syna, že hraje s takovými rošťáky. Pořád do něho ryl, až kluk poslechl a od těch tří sígrů odešel. Ti si našli místo něho Ringo Starra, udělali světovou kariéru, a ten nešťastník je dneska úředníčkem v bance a nenávidí svýho tátu. To je pech, co? Tak tenhle pocit já nemám.

Zavřít okno