JAK NAMALOVAT FILM

Ten rybník se jmenuje Stejskal a je v Čimelicích. Režisér JAROSLAV PAPOUŠEK se na něj dívá a maluje obrázky. Rybník na nich divák spíš tuší v barevných plochách podzimu, jara, rána nebo noci. Některé obrázky jsou nesmírné křehké - a malíř málomluvný. Dosud se podobá stydlivému klukovi ze své první knížky Černý Petr.

Co všechno uplynulo od té doby a jak jste se vy a váš hrdina od sebe lišili?

Já v jeho letech věděl, čím chci být, on věděl, čím nechce být. Podle představ maminčiných jsem měl být panem učitelem, podle svých představ ne. Takže další volba byla praktická: od ideálů k penězům. Půjde se učit do obchodu! To rozhodl pan učitel Kreibich, můj poručník z Čimelic. Já k tomu nic - cokoli jiného než malířství bylo všechno špatné.

A vy jste si to netroufl říct?

Kdepak, maminka měla svou představu: špinavé nehty, dlouhé vlasy, bída a neřestný život. Pak ji napadlo, že bych mohl být sochařem, myšleno pomníků. Lidé umírají stále, znamenalo to tudíž zabezpečení, jistotu, solidní obživu. Jenomže jednou jsme jeli autobusem a maminka seděla vedle nějakého kameníka. S každým se hned dala do řeči a s každým mluvila o svých záležitostech - a tak také o mně. A on povídal: Paní, podívejte se na moje ruce. - Jenže do obchodu jsem se stejně naprosto nehodil.

A mluvil jste s někým o malování?

Kdepak, to jsem se styděl. Já jsem to neměl komu vyslovit. Líbily se mi obrázky, maloval jsem a styděl se za to. Když někdo šel, zdrhl jsem, počkal, až odejde, a zase maloval dál. Později už jsem maloval za mouku, za mlíko. Jednou jsem za obrázek dostat patnáct kilo mouky - namaloval jsem mlýn jako živý.

Mám přesto podezření, že takoví stydliví muži si přece jenom dovedou jít za svým. Myslíte si to o sobě?

V tom případě se musím zmínit o jedné své stránce, která jaksi odporovala mé stydlivosti, která ve mně žila v podzemí - o sobě jako o komediantovi. Jeden čas jsem jezdil do učeni vlakem a cestou jsem dělal klauna. Legrácky, fórky a kluci se bavili. Pamatuju se, že jednou s námi jel takový vážný pán a já cítil, že tohohle pána musím rozesmát, takovou silnou ctižádostivost jsem měl v sobě. A ten pán se skutečně chechtal. Ptal se, jestli studuju, byl z Prahy. Jako klaun jsem na něho udělal dojem.

Nesmělý kluk a má v sobě potřebu klauniády. Vy vůbec nejdete dohromady. Jste málomluvný, ale píšete úžasně živé dialogy.

Mám to v genech. Maminka psala fantastické dopisy - samá uvozovka. Když přišla z krámu, neřekla: oni povídali, ale: on se postavil a řek': "To maso není čerstvý." A prodavačka mu odpověděla: "Vy taky ne." A klaunství mam zase po tatínkovi, on v Čimelicích hrál a režíroval divadlo.

Nakonec jste šel na malířskou akademii a dostal se na sochařství. Jak to?

Sochy mě nikdy nezajímaly, ani jsem se na ně nikdy nekoukal. Ale měl jsem jednoho přítele, a když jsem několikrát dělal zkoušky na Akademii a na Umprum a nikdy jsem se tam nedostal, poradil mi: "Ty děláš obrazy tak plasticky, zkus sochařinu." Zašel jsem do cihelny - to už jsme bydleli v Písku - a začal jsem sochat. Nevěděl jsem naprosto nic, plácal jsem to takovým nožem na papír. Na sochařinu jsem se dostal. Trvalo mi pak tři čtvrtě roku, než jsem pochopil, o co jde. Chodil jsem tam večer, kdy bylo zavřeno, a plácal jsem tam hlínu. Oni pořad o hmotě a já nevěděl, o čem mluví. Jednou večer jsem byl už úplně zničený a najednou jako by se mi zaostřilo. Cvak. Ale to se těžko vysvětlí laikovi, musel by přinejmenším s tou hlínou být a dotýkat se jí, aby to pochopil - anebo vůbec ne.

Pak přišly filmy Hoří, má panenko, Lásky jedné plavovlásky, Homolkové. Ale jaký by byl váš filmový sen, kdybyste měl neomezené možnosti točit, co byste chtěl?

Dal bych dohromady lidi, takových sedm osm, a žili bychom tady u rybníka. Neměli bychom napsaný scénář. Vnímali bychom jenom atmosféru toho rybníka a přírody a nechali se tím inspirovat k hereckým dialogům. A takhle bychom to dělali rok. Pak bych si ty záběry pouštěl a dopsal bych, co je třeba dotočit. Výsledek by byl, že by diváci říkali: To je nuda, je to dlouhé a humor tam není žádný. Ale pár lidí by z toho bylo šťastných.

Já vám rozumím, vy byste chtěl namalovat film?

Ano, přesně tak.

A teď jste se vrátil k obrázkům.

Za ty obrázky vděčím své ženě Jindřišce. Ta mě přesvědčila, abych po infarktu začal malovat. A tak jsem začal ne jako malíř, ale jako rekonvalescent, což je něco jiného, to je rozdíl. A dopadlo to tak, že teď maluji jako malíř a ne jako rekonvalescent. Dokonce jsem dospěl k jasnému názoru, co chci říkat. Je jedno, jestli to člověk říká obrázky nebo filmem.

Zavřít okno