Na návštěvě u Jaroslava Papouška
Jaroslav Boček

Sochař, karikaturista, spisovatel, scénárista, režisér, malíř. To jsou profese, ve kterých se Jaroslav Papoušek postupně angažoval a v každé zanechal stopu. Ve foyeru libereckého divadla je umístěna jeho busta F. X. Šaldy, Černého Petra napsal nejdříve jako knížku a potom ji s Milošem Formanem přepsali do filmového scénáře, autorsky se podílel i na dalších Formanových filmech - na Láskách jedné plavovlásky a na Hoří, má panenko - i na jeho prvních filmech natočených v Americe.

Režijně debutoval autobiografickým příběhem ze sochařského ateliéru AVU, nazvaným Nejkrásnější věk a poté přišla série filmů o rodině Homolkových. Když ve znormalizovaném českém filmu začalo být příliš těsno, začal Papoušek malovat a zaujal veřejnost poetickým a něžným dechem svých obrazů. Snad proto se ze Smíchova přestěhoval na Újezd, stačí mu přeběhnout ulici, aby se octl na Petříně, v jediném souvislém kousku přírody v Praze.

Papoušek má byt vyzdobený vlastními obrazy. Pokrývají v klidném a pravidelném rytmu všechny stěny. Některé znám z výstav, některé ne. Pijeme čaj uvařený z nějaké indické trávy. Chutná to podivně. Myslím na to, že podobné přesedlávání z jedné umělecké profese na druhou bylo obvyklé v renesanci. Tenkrát malíři zcela samozřejmě sochali, psali verše, hráli na loutnu, zpívali a režírovali představení i slavnostní průvody. Dnes je to něčím mimořádným. Dnes je doba specializací. Tam také začnu.

***

Jak se dívala vaše rodina na vaše střídání profesí? Jak to přijímaly manželka a dcera?
Úplně normálně. Já to přijímám také úplně normálně, protože mi to nepřipadá nijak mimořádné. K ničemu jsem se nemusel propracovávat, všechno přišlo samo sebou. Mým jediným snem bylo stát se malířem. A to jsem uskutečnil až naposled. Až na stará kolena. Všechny mé profese přicházely mimovolně, jak život šel. Jako sochař jsem neměl ateliér, přestal jsem dělat ve škole - tak co teď? Dostal jsem možnost dělat karikatury, tak jsem je začal dělat. Stále jsem neměl ateliér, začal jsem tedy psát. A přišel Miloš s filmem. Tak samozřejmě to přicházelo. Pak, bohužel, přišli Rusáci, to už tak samozřejmé nebylo. To byl konec. Poněvadž jsem měl představu, že bych to všechno spojil do filmového díla, ale to se vlastně nikdy neuskutečnilo. To pak už byly paběrky…

Někdo zvládne jedno řemeslo, jednu profesi za život a je na to strašně hrdý. Jste na sebe hrdý, že jste zvládl šest profesí? (Scénická poznámka: Papoušek se srdečně chechtá.)
Já mám pocit, že jsem nezvládl ani jednu, takže… Nač být hrdý? Já si to dělám všechno vlastně jako koníčka. Na nic netlačím. Všechno přišlo přirozeně a mně nepřipadá, že by to bylo něco zvláštního. Tak jako když se někdy lidé diví: jó, ty děláš taky tohleto? Ne, žádný takový pocit nemám, připadá mi to naprosto normální.

Patříte ke generaci, která byla okouzlena neorealismem, a stal jste se jedním ze spolutvůrců české "nové vlny". A to všechno už patří minulosti. Protože nejdříve přišli Rusové a pak přišel postmodernismus. Příznakem postmodernismu je krutost, brutalita, násilí a sex. Což vám bylo vždycky cizí…
Naprosto a cizí mi to zůstává. Je mi to nepříjemné, protivné, já prostě tyto nové tendence v umění neberu. Možná že je to věkem, že se u mne projevuje zkostnatělé stáří. Sám mám největší radost z práce, z toho tvůrčího procesu. A mně se zdá, že ti kluci z toho nemohou mít radost. Že si neužijí radosti z práce, z toho, že něco vzniká. U nich všechno záleží na nápadu. Třeba ho napadne, že vystele sál lahvemi, tak objedná tři auta lahví a teď to tam vystele. A to je umění! - To je mi naprosto nepochopitelné. Mám dojem, že to člověka ani nemůže bavit. Jako práce ho to nemůže bavit. A protože ho to nemůže bavit, tak nevím, proč to dělá. Mám dojem, že tragika postmodernismu začíná tím, že mu chybí radost z práce. V tom je postmodernismus zakletý a prokletý. Já v něm prostě necítím radost z práce. A ta je z každé dobré věci cítit.

Za dominantní vlastnost vašich obrazů považuji něhu. A vlastně i v Černém Petru byla něha v humoru a stejně v Láskách jedné plavovlásky i v tom vašem filmu o sochařích…
Do toho zrovna přišli Rusové, když jsem ho dělal. Takže jsem ten film ani nedodělal, to, co se promítalo, je torzo. Hlavní představitel v souvislosti s okupací umřel. A to jako by tragicky předznamenalo moje samostatné filmování. Tedy, až na první Homolky, ty jsem dělal naprosto svobodně. Tehdejší ředitel Barrandova Harnach měl jedinou připomínku. Film končil záběrem Krista na kříži, a Harnach říkal: Jaroslave, musí to tam být tak dlouho? - A to vlastně ani nebyla připomínka. Jen taktní otázka.

Myslíte, že v tomto krutém světě, který je kolem nás, se mohou prosadit něha a laskavý humor? Občas o tom přemýšlím a někdy mě skličuje, že vůbec ne.
Myslím, že se nemůže prosadit. Ale o to víc je třeba. To je asi tak, jako že se nemůže prosadit moudrost proti blbosti. Blbosti bude pořád víc. Ale o to je moudrost vzácnější a o to víc ji potřebuji. Potřebuji ji poznávat a stejně tak je to s něhou. A když jsem schopen něhu nějak dávat, tak ji dávám. Myslím si, že tím má můj život smysl. Když někoho pohladím nebo rozesměji, v tom je smysl mého bytí. Násilí je ve světě tolik, že nemá smysl, abych já něco podobného dělal - nehledě na to, že bych to neuměl. Je mi odporné, neinspiruje mě. Mně nic jiného nezbývá než dělat to, co dělám. To není program. Mně opravdu nic jiného nezbývá.

To, co teď říkáte, jsem si nedávno uvědomil. Náhodou jsem přehodil na televizoru program, ani jsem nevěděl, co běží, a tam dávali Chaplinův Cirkus. Už jsem chtěl jít spát, a…

Já úplně přesně totéž…

…a koukal jsem na to a koukal až do konce. A najednou mi to v těch hloupých limonádách a surových filmech, co se v televizi uvádějí, připadalo jako poselství z jiného světa.
Přesně tak. A měl jsem chuť Chaplina za to pohladit. Poděkovat mu, protože on pohladil mě. A to si myslím, že je velký úkol lidí, kteří toho jsou schopni. Velice potřebný úkol, protože pohladit potřebuje každý.

Co teď momentálně děláte?
V poslední fázi je seriál Pomalé šípy, na který jsem psal scénář s Vlastimilem Venclíkem. Taky jsme to spolu točili. A teď mám napsaný scénář, který bychom měli točit na jaře s Mirkem Ondříčkem za kamerou. Je to můj scénář a jmenuje se Jedním slovem tě miluju modře. Je to poeticko-humorný příběh. On říká: miluju tě červeně, miluju tě zeleně, miluju tě žlutě a nejednou kouká, že ji vlastně miluje modře. Pan Hartl by měl hrát hlavní roli. Na to se moc těším, to budu dělat s chutí.

To bude televizní, nebo kinový film?
Film pro kina. Je to příběh o klukovi a mámě, máma dávno rozvedená, kluk žije jenom s ní, až máma pozná jógu a začne být jogínkou a kluk se najednou octne na vedlejší koleji. Začne žárlit, až si najde holku. Úplně jednoduché, ale fajn. Následkem jejich setkání vznikne situace, že se oba navzájem obdarovávají. Ona ho naučí milovat a on ji naučí jakoby koukat na obrázky. Ona je udivena, co je také možné na světě vidět. A naopak, on se na ni nedočkavě sápe a ona říká, počkej, milování musí být krásné, to musíš tak a tak, a učí ho milování. Takže se navzájem obdarují. A teď jsem dostal nabídku od jednoho nakladatele, který četl scénář a říkal, že se strašně smál, abych z toho udělal knížku. Zrovna včera jsme sepsali smlouvu. Takže to je teď můj bezprostřední úkol - napsat ze scénáře knížku. A průběžně maluji. Zaplaťpámbu, pořád ještě prodávám, přestože se neprodává. To mě těší nejen kvůli penězům, ale proto, že to pořád lidi oslovuje. A co ještě? No, to je všechno.

Jak vás tak poslouchám, mám dojem, že váš příští film by měl přinést tu kýženou syntézu, která se měla uskutečnit před více než dvaceti lety.
Jó! Ano.

Zavřít okno