Divadlo Na Zábradlí, Praha, listopad – prosinec 1989

Autorovo úvodní slovo k výstavě v Divadle Na Zábradlí, Praha 1989

Vážení přátelé,
přichází-li člověk do věku, kdy se začíná ohlížet zpátky, žasne nad množstvím hloupostí, o něž se za ta léta přičinil. Ale sem tam přeci jenom objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, ani kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než zase do té, kterou tu vidíte na obrázkách. Přesto však nemohu mluvit o idyle, ze začátku se totiž mezi nás pletli tři malíři, jež jsem zbožňoval: Antonín Slavíček, Jindřich Prucha, Václav Rabas. Já tu mou milovanou krajinu viděl jaksi jen jejich očima, jako bych vlastní ani neměl – a o vlastní pohled jde v malování přeci především. Tak se stalo, že než jsem se k němu dobabral, utekly roky. A další uplynuly, než jsem objevil slunce. Já je do té doby vůbec nevnímal, myslím jako malíř. Spatřiv tehdy jakoby rázem co všechno mi slunce nabízí, jaké zázraky pro oko, jaké zázraky pro duši, naprosto jsem začal chápat národy, klanící se slunci co by bohu. (…) V tomhle duchu jsem se pustil do malování, jež se ovšem těžce potýkalo s faktem, že na rozdíl od slunce básníkem nejsem. Nicméně jsem vytrval, posiluje se mimo jiné úvahou: Slunce září na každém druhém obrázku pro děti, ale v obrazech jaksi pro dospělé je ho jako šafránu. Proč? Copak je nevzývají, rozmrzeni šedivou, nevlídnou oblohou? Zkrátka, malovat slunce pro plnoleté, to byl můj neochvějný program.

Hovořím o slunci, maje na mysli především světlo záření. Světlo ovšem vrhá stíny. Impresionisté si všimli, že jsou barevné. mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu a plodil obrázky pestré a přece jakoby umouněné, zářící sotva na padesát procent mojí představy. A často ani to ne. Až jednoho šťastného dne mě napadlo: Co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval? Co kdybys maloval jenom světlo? Beze stínů. Nejdříve se mi zdálo, že se navádím k dezerci, ale sotvaže jsem zkusil světlo beze stínů namalovat, hned jsem pochopil, že se v žádném případě o „ulejvku“ nejedná, a vlastně se o ni nejedná dodnes, každý z těch obrázků tady přestavuje výsledek každodenního úsilí.

A nejen výtvarného. Kolikrát člověk musí dát do zubů vlastnímu egu, ono totiž neustále ponouká k pravému opaku u štaflí, o který já se naopak neustále snažím a tak se dá říci – samozřejmě s jistou nadsázkou – že jsem se k některým obrázkům proboxoval.

Vzdor tomu moje malířská i lidská ctižádost sní o tom, jak by bylo krásné, kdyby celá výstava nepřipomínala ring ani v nejmenším, aby působila pohodou, srdečností, aby byla plna míru.

Všechny obrázky jsem namaloval zpaměti, bezpočtukrát jsem však prošel jejich krajinou, je to nejen krajina mého srdce, je to krajina mých nohou a snad v ní naleznete zalíbení i vy, vážení přátelé.