Úvodní slovo Jindřicha Hegra k výstavě v Rabasově galerii v Rakovníku, listopad 1997

Když se mě lidé na mých výstavách ptají: „Mistře, co vám dala Akademie“, odpovídám: „Papouška a Pilaře.“ Díky nim jsem pochopil, o co jde v umění.

Poznali jsme se v roce 1950 v prvním ročníku. Jarda Papoušek studoval sochařinu u prof. Karla Pokorného, my s Pilařem krajinářskou speciálku u prof. Vl. Rady. Oba kluci bydleli v maličkém atelieru ve Vršovicích, kde jsem hodně času strávil s nimi. Oba byli z Písku, z města, kde měli víc příležitostí se vzdělávat než já na tehdy zapadlé vesnici, kdy první jízda vlakem do 18 km vzdálené Skutče byla neuvěřitelným zážitkem z éry němého filmu.

Jára byl nejstarší, od přírody velice inteligentní a vzdělaný kluk. Myslelo mu to, měl perfektní logiku a nám se smál jako pubertálním romantickým cvokům. Všechno mu šlo. Výborně sochařil, maloval, dělal karikatury, psal a filmoval. Celých 45 let jsem ho měl rád jako svého staršího bratra, který byl na mne někdy tvrdý, což mě téměř vždy naštvalo, ale věděl jsem, že mě má rád a myslí to se mnou dobře.

Za 45 let kamarádství nám uběhlo mládí, dospěli jsme a nádherně zestárli. V posledních letech jsme se měli ještě raději. Když jsme se před prázdninami v roce 1995 na dva měsíce loučili, bylo nám smutno, že se tak dlouho neuvidíme. Když jsem koncem toho léta přijel do Prahy, nadšeně jsem vyprávěl dceři, jaký jsem vymyslel krásný výlet, že to musím Papouškovi zavolat.

„Nezavoláš, táto. Zemřel.“

S odchodem blízkého člověka odchází i kus nás. Prázdnota po Járovi, dobrém člověku, je veliká – strašně mi chybí.

Nejsem řečník, ani zahajovač výstav. K tomuhle projevu jsem svolil proto, že mohu svému nejlepšímu kamarádovi za všechno poděkovat a projevit mu úctu.

Obrázky nemusím hodnotit, ty zhodnotíte sami.

Vítám vás a buďte na této výstavě spokojeni.