Úvodní slovo Čestmíra Kopeckého k výstavě ve Středočeském muzeu v Roztokách, léto 1999

Vážené dámy, vážení pánové, milé děti,
právě se stáváte součástí mého životního experimentu, za což se vám omlouvám.

Již několik let se mi zdálo, že s mým životem to takhle půjde až do smrti. Že už vím, co bude zítra a co bude pozítří. A tak jsem se rozhodnul tomu vzepřít. V březnu letošního roku jsem dal výpověď. Budu dělat něco jiného než doposud, něco nepoznaného, nového, něco, co neumím. A to váš dnešní případ. Za což se vám omlouvám.

S panem Jaroslavem jsem se seznámil v roce 1966, na fotbalovém derby Sparta – Slavie. Takže jsem ho znal jako kluk (takový černý Petr), později jako student FAMU (takový Jiří Hrzán – kulturní referent na horách) a nakonec jsem s ním spolupracoval jako televizní producent.

Jako kluk jsem ho obdivoval, byl pro mne jediným seriózním z kulečníkové party.

Jako mladý muž jsem byl hrozně rád, když mi odpovídal vážně na moje naivní otázky.

Jako producent jsem byl rád, že můžu spolupracovat s člověkem, který má takový pohled na svět.

Většinu pořadů jsem připravil s mladými začínajícími autory, kteří pro mne byli nadějí na něco, kde o něco jde. Pan Jaroslav mi v tomhle oboru byl jistotou. Koneckonců měl na tom, že jsem se stal producentem i svůj podíl. Nadšeně mi s Jindřiškou vyprávěli o galeristovi, který uspořádal výstavu ve Zlíně. A tak jsem si ověřil jak je potřeba lidí, kteří pomáhají tvůrcům. Znám dobře, stejně jako Vy, jeho filmy.

Zdálo by se, že podle nich člověk může poznat autora jako člověka. Pan Jaroslav je pro mne ale výjimka. Výjimka, kterou si uvědomuji při pohledu na jeho obrazy.

Ty mi rozšiřují pole jeho duše na z filmů neznámé kraje. A čím víc se na ně dívám, tak tím víc se seznamuji s touhami svojí duše. Posledních pět měsíců trávím na chalupě na kraji Českého ráje a jezdím krajem na kole. Zastavil se pro mne čas a objevuji krajinu a přírodu, jak jsem na ně neměl zatím čas a klid.

A protože o obrazech má mluvit autor, dovolil jsem si vybrat pár útržků.

Obrázky jsou dekorativně uspořádané příběhy, které by autor rád znovu a znovu prožíval, a proto je znovu a znovu maluje.

Život je živější a bouřlivější, náš malíř však tvrdohlavě sleduje pravý opak, zjednodušuje vše, na co sáhne, námět, kompozici, barevnost, dbá, aby nic nenarušilo ubíhání cesty, upadání slunce, šelest chumelenice. Hlídá, aby nám jediná skvrna barvy nepadla do oka.

Přichází-li člověk do věku, kdy se začíná ohlížet zpátky, žasne nad spoustou hloupostí, o něž se za léta přičinil. Ale sem tam přece jenom objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, ani kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než do té, kterou vidíte na obrázkách. Přesto však nemohu mluvit o idyle, ze začátku se totiž mezi nás pletli tři malíři, které jsem zbožňoval, Antonín Slavíček, Jindřich Průcha, Václav Rabas…

Hovořím o slunci, maje na mysli především světlo záření. Světlo vrhá stíny. Impresionisti si všimli, že jsou barevné. Mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu. Až jednoho šťastného dne mě napadlo: co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval? Co kdybys maloval jenom světlo bez stínů? Kolikrát musí dát člověk do zubů vlastnímu egu, ono totiž neustále ponouká k pravému opaku u štaflí. A tak jsem se k některým obrázkům obrazně doboxoval.

Vzdor tomu moje malířská i lidská ctižádost sní o tom, jak by bylo krásné, kdyby celá výstava nepřipomínala ring ani v nejmenším, aby působila pohodou, srdečností, aby byla plná míru.

Všechny obrázky jsem maloval zpaměti, bezpočtukrát jsem však prošel jejich krajinou, je to krajina nejen mého srdce, je to krajina mých nohou a snad v ní naleznete zalíbení i vy, vážení přátelé.